Monty, pokud to jde, auto bych si vzala zpátky (stejně ho profrcají) a odstřihla bych se.
Já jeden čas koketovala s finančním poradenstvím. I přišla se poradit paní cca 50 let, co má dělat. Dcerunka se v nějakých 15-16 odstěhovala k babičce, po ní zdědila malý byt. Dokud babička žila, ještě to šlo, chodila i do školy. Po smrti babičky se dcerunka rozjela, rodiče byli předpotopní brontosauři a furt šetřili a utrhovali si od huby, to dcerunka je přece jiný kádr, on chce přece žít a to teď hned. Tak si žila. Mejdánky s kamarádíčky, kabelčičky, botičky, novej vohoz... Ale na to jí nestačil příjem z práce. Takže si začala půjčovat. Začala bankovníma půjčkama, pak nebankovníma, pak Provident .. a nějaká ta exekuce. I došla za matinkou, že jí to hned vrátí. Tak si matinka vzala první půjčku, pak druhou ... Ale její manžel a otec dcerunky o tom nesměl vědět. No, a po nějakých 5-6 letech šel do exekuce byt po babičce. Jenže rodiče měli kupovat byt, tehdy na pár šušňů, tuším 2+1 za ani 150.000. Jenže matinka byla už drasticky zadlužená, takže byt milý byt nekoupili, to nešlo. Tudíž o něj přišli. Manželství rodičů se rozpadlo, manžel šel ke svým rodičům, matka s dcerunkou na ubytovnu. A dcerunka ještě dělala xichty, že ji máma nutí pracovat... Té nádheře nedošlo, že doslova prosrali dva byty, rozbili normální funkční manželství a ještě nasekali dluhy za nějakých 820.000,- Kč. A matka se přišla poradit, jak z toho svrabu ven (v té době ještě osobní bankroty a oddlužení neexistovaly).
Takže moje rada je jasná: bič a pryč! Maximálně udělat soustrastnej xicht a vyjádřit účast, že to mají těžký, a vykládat, jak sis sama musela půjčit a máš obavy, jak vyjdeš do příští výplaty. Takový lidi patří tak maximálně nakopat do - no, vy víte kam.