Monty,

já myslím, že v tomhle je "každý svého štěstí strůjcem".

Ovlivňuj to, co ovlivnit můžeš a měla bys (svůj vlastní postoj k té věci i ve vztahu ke své nové rodině) a vykašli se na to, co bude dělat matka, to je její věc a ovlivnit to nemůžeš.

Můžeš ji maximálně varovat nebo upozornit na nějaký rizika (a to bys asi i měla), ale jak se ona pak rozhodne, to je její věc.

Já bych v této situaci za sebe sestře necítila žádnou morální povinnost pomáhat, tu bych cítila, kdyby byla normální a dostala se do průšvihu buď ne vlastní vinou, nebo tak, že by sice udělala nějakou blbost, ale měla by na to náhled.

Pomáhat člověku, kterej si myslí, že on bude dělat průšvihy a ostatní ho z toho budou tahat, protože jsou přece "rodina", by mě nebavilo, a jako partnera takovýho "pomahače" by mě to bavilo ještě daleko míň.