Pohyb je vážně zázrak - a to jem nikdy jako holka necvičila a tělocvik jsem nenáviděla. K pohybu jsem si našla cetu až asi ve třiceti. Já teda nedám dopustit na jogu.

S jogou zvládá moje mamka i tu svini rakovinu mnohem lépe. Jí teba děsně pomáhají dechová cvičení, fyzicky už toho moc nenacvičí, ale psychiku ji to drží.

V době, kdy jsem cvičila třikrát týdně jsem se já cítila úplně v pohodě. Taky pohyb venku je dobíjející - já se svojí váhou tedy nejsem schopná běhat - ale chůze pokud možno každý den je skvělý. My chodili s manželem, takže jsem is i krásně popovídali. Teď, když nemůžu skoro nic, vidím, jak mi to chybí. Doufám, že za tři měsíce už budem chodit s kočárkem.