Madelaine,

ale já jsem přece neříkala, že "bez citů".

Ty ses v životě nikdy s nikým nerozešla z vlastního popudu, protože už jsi s tím člověkem nechtěla být, zjistila jsi, že byste spolu nemohli fungovat (ač na něm jako takovém třeba nebylo nic špatného, jen jste nebyli kompatibilní) ? (Nemyslím opuštění manžela s třemi dětmi, myslím na začátku dospělého života, když jste ještě neměli žádné závazky?

A pokud jo, tak připadala sis kvůli tomu jako že ho posíláš kamsi nebo že mu provádíš nějakou sviňárnu?

Mně teda přijde rozchod v takové situaci jako naprosto normální věc, která sice toho, co ho neinicioval, nepochybně bolí, ale jak jinak bys to chtěla řešit, kdybys třeba v pětadvaceti zjistila, že chodíš s klukem dva roky, ale že to není ono, že vidíš varovný signály, že byste se v budoucnu na něčem zásadně neshodovali, a že to není někdo, s kým chceš založit rodinu? Zůstat s ním, aby nebyl smutnej?

Partnera přece nemáme přišitýho navěky jen proto, že jsme s ním jednou začali chodit.