ano.. i s cizími. Jsem oblíbená doučovací teta...

Nejsem obecně moc trpělivý člověk, ale učení někoho ve mně vykutá moje lepší JÁ...
Vcelku bych podepsala to, co píše Kopřiva


1) Trvám na maximální slušnosti z obou stran, tj. dítě na mě nebude reagovat podrážděně, otráveně nebo prostě drze, ale bude ke mně "jak na cizí", tj. slušné a zdvořilé - když tedy něco potřebuje. Jinak odcházím.

Já neodcházím - vlastní děti jsem posílala do jejich pokojů, ať přijdou, až zjistí, že se učit potřebují, nebudu plýtvat časem, ani energií... p.s. cizí děti bych poslala domů.

2) Neaplikuju na něj svoje měřítka, protože bych musela hlasitě výt, co vlastně v tý škole dělají a co na tom nechápe Čili je potřeba se trochu vyklidnit a taky "bejt jako na cizí".

A dodala bych, že když nechápe, tak zkusit to jinou cestou... jak máme dítě dys, ono rozumělo starým poučkám a jiným metodám, než dělali ve škole.

3) Nechávám ho hledat chyby, nepoukazuju na ně sama. Když najde sám, je rád. Když poukážu já, tak to těžce nese.

ano.. tak...

4) Poukazuju na pokrok, chválím vložené úsilí.

Jinak chválím, až přechvaluji, ale ta dítka jsou tak nadšená, že to za to stojí.