Divočáci byli u nás už jednou vyhubený, přežívali jenom v chráněnějch oborách. Po druhý světový válce se začali šířit skrz polámaný ploty, prej to byl děs, šířila se hrůza, co když nějakýho potkáš, rozpárá tě od hlavy k patě, nebo bude aspoň honit, dokud nevypustíš duši, lidi se báli chodit hloub do lesa. Nakonec nikdo nikde rozpáranej nebyl, lidi se otřepali a začali brzy do lesa zase chodit. Divočáků je v lesích plno, kdekdo může vykládat o setkání s nima, jak viděl, vyplašil, jak vyplašili jeho atd., většinou tak jednou, dvakrát, pětkrát za život. A přitom je divočáků po lesích plno, houbaři choděj každej hezčí víkend v blahý nevědomosti mezi nima, divočáci jsou od nich vzdálený občas pár metrů, ale potichu a schovaný, nebo někde ve svahu pod nima, málokdo tuší.