Přidat odpověď
S dětmi chodíme do restaurací celý život. Chovají se podobně jako my, v michelinske mírně jinak než v bufáči. Vsude stolují slušně, čemu nerozumí, nechají si vysvětlit. Škrobené chování nemáme rádi nikdo, i v restauraci s oslovováním " madam, pane, mladý pane" mám radši uvolněný a přirozený personál, který ví hodně o jídle a méně si zakládá na hóch formulacích. Často se potkáme s šéfkuchařem, máme rádi detaily - způsob úpravy, ochucení, v zahraničí je to obvyklé.
Nikdy jsem se za děti nestyděla, max za sebe, pokud jsem neodhadla věk a potomek to čekání na jídlo nedával.
Po ucitelkach bych fakt nežádala nějakou výuku stolování, tohle si nastavuje každá rodina sama. Dneska jsem odcházela ze školní jídelny a jeden veselý šesťák držel v ruce půlku kyselé okurky a šťastně chroupal a něco vyprávěl kamarádům, optimistický obrázek. Určitě lepší než kdyby ji krájel nožem a tvářil se vznešeně.
Předchozí