Přidat odpověď
Ano otevřu dopis a vypadne fotka umírající dívky s velkýma očima. Mám dostatek soudnosti, abych věděla, že žijeme v blahobytu, že každý takový štěstí nemá. Ale já nespasím svět a nemůžu za HIV nemocné děti v Africe. Samozřejmě mě ta fotka drásá. Ale taky štve. Proč v momentě, kdy jsem se rozhodla pomáhat (dle svojí volby), jsem zavalená takovými fotkami?
A s těmi dárky mám taky takový blbý pocit, nechci je, nepotřebuji je. Proč mi je posílají, kolik to stálo?
Pokud by jednou ročně přišel seznam projektů, ke kterým se můžeme připojit nebo by se pomoc realizovala podobně jako třeba Ježíškova vnoučata, kde si vyberete sami, co a komu chcete darovat, neměla bych výhrady žádné.
Předchozí