Přesně, kolikrát je zážitek právě něco obyčejného, ale na to je právě potřeba ČAS. Měla jsem luxusní dětství bez školky (ten poslední půlrok před školou, kdy jsem šla do skolky, ale kdy jsem byla stejně pořád nemocná, nepočítám). Nikdo na mě moc času neměl, což jsem ani nevyžadovala, zabavila jsem se sama. Jo, měla jsem kliku na úžasnou babičku, půlhektarovou zpustlou zahradu (v tradiční parkové úpravě s různými romantickými stavbami), nádhernou zpustlou vilu nacpanou neskutečnou spoustou pozoruhodných věcí a knih, ale v podstatě by stačilo i něco skromějšího a méně odrbaného
Občas kolem probíhaly nějaké rodinné záležitosti – stavba iglú, střelba ze vzduchovky, rozbíjení žárovek, myslivecký mírumilovný hon na srnce na zahradě (nějak se zaběhl do města, na naší zahradě měl veget a těžko mohli myslivci střílet vedle nemocnice), občas se teda na mého baviče pasoval strýc-chemik, když mi pro radost pořádal různé výbuchy.
Naši tomu sice říkali bytová nouze (bo vila byla babičky), ale bratr a sestra, kteří už vyrůstali v normálním bytě a chodili do školky, zaručeně tak báječné dětství neměli.