50% manželství se rozvádí. Mám kolem sebe kamarádky, které sice žijí v dlouhodobém vztahu, ale jsou hluboce nespokojené, partner jim jde na nervy, většinou zůstávají z ekonomických důvodů nebo nějak uvykly stereotypu. Někde jsem četla, že pouze 3 lidé z 10 žijí v uspokojivém partnerském svazku, ostatní jsou buď single nebo nespokojení. Tou láskou na celý život nemyslím zamilovanost, spíše spokojenost, to, že i když člověka partner občas štve, tak ho má rád a cítí, že je mu ve vztahu dobře.

Proč to vlastně tak málo funguje? Je to sebestřednost a pohodlnost? To, že když opadne zamilovanost, tak pro ten vztah musíme vynaložit nějakou práci a úsilí, že se nám do toho nechce, když už to neplyne samo? Nebo nějaký idealismus, když si uvědomíme, že partner není tak dokonalý, jak se nám v době zamilovanosti zdál, a že věříme, že ten příští bude lepší?