Objevilo se zajímavé podtéma, jestli pracovat nebo nepracovat na vztahu. Já to vnímám jako snahu vyjít tomu druhému vstříc, snažit se ho chápat a něco pro něj udělat, i když mě samotné se zrovna vůbec nechce. Třeba to, když se partner potřebuje vymluvit a povídat si, tak ho poslouchat, třebaže bych si raději dala do uši sluchátka a byla sama se sebou. Nebo mu udělat večeři, když přijde utahaný z práce, i když jsem si původně chtěla udělat chleba s máslem. Nebo mu říct, jak skvěle se mu povedl oběd, který uvařil, i když mám tendenci to vnímat jako samozřejmost a vůbec to nekomentovat. Nebo s ním občas zajít na balet, i když mě více baví fotbal, protože vím, že mu to udělá radost.