A do třetice, myslím si, že není zdravý uvažovat sám o sobě, že jsem se zklamal/a.

Přece všechno, co děláme, má nějakej důvod, kterej my sami samozřejmě známe nejlíp. Myslím, že i chyby, který děláme, mají nějakou vnitřní logiku a - teď to bude znít jako fráze a já to taky ne vždycky umím - by nám mohly posloužit, abychom se někam posunuli, ne abychom se jima bičovali.

Vím, jak je mi vždycky sympatický, když někdo, koho považuju za úspěšnýho člověka, vykládá o tom, že taky dělal chyby a ne malý. Chtěla bych to umět brát jako "chyba, no a co, jede se dál"