Radko, často se to tak vykládá. Jako že každej dostal od Boha nějaký vlohy a nadání a měl by je využít. Jenže je otázka, jestli si to takhle nevykládá jen moderní myšlení. Ve středověku si to zas vykládali jinak. Každá doba, každá společnosti podle svýho, podle toho, jaká sama je. Třeba taky tak, že má člověk zplodit děti. Dochovaný Ježíšovy výroky (nemluvím teď o jejich autenticitě, ale tvořej docela ucelenej korpus) maj často podobu paradoxů, někdy jsou v jistým ohledu blízký třeba zenovýmu buddhismu, rozhodně nevypadaj na to, že by se měly brát příliš doslova. Jejich podstata ducha, ne litery. Osobně si spíš myslím, že se ten výrok netýká našich nadání a už vůbec ne pracovních, uměleckých a jiných výkonů, ale vnitřního rozvoje, vztahů k ostatním a vztahu k Bohu (anebo vztahu k svýmu postavení v univerzu, chceme-li), či z jiný strany našeho uvědomění si pomíjivosti a věčnosti, protože to tvoří gró těch Ježíšovejch výroků.