Osobně znám dva lidi, kteří nežádali a špatně skončili. Jeden učitel, propukla u něho duševní nemoc, nežádal o invalidní důchod, přišel o byt, je bezdomovec. Druhý to samé. Tomu dokonce doktorka pomohla všechny papíry vyplnit, protože by to sám nezvládl, stačilo jen podepsat a poslat. Neudělal to. Bezdomovec není jen díky tomu, že má syna s domkem a může žít u něho. Naopak ti, co žádají, si vymohou toho dost. Známá s dospělou duševně postiženou dcerou bere na ni dost vysoký příspěvek na péči, invalidní důchod, sama také dostává nějaké peníze, že nemůže chodit do práce. Dcera neustále jezdí po nějakých sportovních i jiných akcích pořádaných různými neziskovkami, matka jí dělá doprovod. Jsou to pobyty zcela zdarma pro obě na týden i víc, i do ciziny. Dále chodí na různé vzdělávací kurzy a ještě si může vybírat, na jaké by chtěla. Ti, co je pořádají, se o klienty skoro perou. Celý ten sociální systém je postavený na hlavu, na jedné straně se peněz nedostává, na druhé straně se zbytečně vyhazují z okna.