No my jsme to řešili taky až po smrti táty a najednou jsme se divili, že to není tak jednoduchý, nebylo místo, tam, kde jsme si ho vybrali.
A kdybych umřela já, tak můj manžel je úplně bezradnej, vůbec by nevěděl, co dělat. A já se o to fakt nikdy nezajímala, ani mě to nenapadlo.
A teď přemejšlím i o tom,že bych si někam měla dát "oblečení". Protože A. by mi byl schopnej dát pyžamo.
Ve skutečnosti mám řešit školu pro svou páťačku a manžel chce konečně začíst stavět, máme hotový všechno, jen koupit. A mně se najednou moc nechce, co když to ani nedostavíme..
Já, která viděla dosud všechno pozitivně.