Z první cesty na západ jsme si přivezli solární sprchu a pruhovanou petunii.
Pak si pamatuju až první pořádné dobrodružství asi 2 roky po revoluci. Půjčili jsme si v práci auto na víkend, zaměstnavatel se neptal, asi se domníval, že na nákup

Místo na nákup jsme vyrazili do Benátek na pizzu. Ve Villachu nás z nějakého důvodu italský celník nepustil do Itálie, ale vzali jsme to přes jiný přechod a Rakušan nám popřál šťastnou cestu. Na chvíli jsme se prospali v Bibione na pláži – a pak už rovnou do Benátek. Pizzu jsme v Itálii nevěřícně vyzkoušeli několikrát a zjistili, že Kmotra je Kmotra (pražská pizzerie), na tu Italové nemají . Cestou zpět jsme chtěli ušetřit poplatky za tunely, tak jsme zaplatili asi dvojnásobek za vjezd do jakési rezervace a přejezd ve výšce 3.000 m. Kolega - řidič si nebyl jist, zda to naše škodovka cestou dolů ubrzdí.