"Protoze, pokud se s nim zacnu bavit o tematu, ktere nas spojuje zajmem, tak vyjde najevo pro zbytek skupiny, ze se az prilis vyznam krome sveho oboru take v... A to je to, co nechci a skryvam. To je cele. Usnadnuje mi to fungovani s lidmi, s nimiz si nejsem nijak zvlast blizka, ale na druhou stranu spolu mame neco spolecneho a je snazsi si nekomplikovat souziti."

Tohle mi není úplně jasné.

Rozumím tomu, že když se v hospodě čtvrté cenové plné připitých primitivů začneš se sousedem bavit o Higgsových bosonech, tak se to třeba nesetká s úspěchem, ale pokud se dejme tomu na podnikovém večírku začneš bavit s někým dejme tomu o golfu a zjistíte, že on je vášnivý hráč a Ty tomu rozumíš, tak co je na tom špatně? Přece to tak můžou mít klidně i jiní lidi z té skupiny (že rozuměj náhodou golfu), a na druhou stranu ani ten nejchytřejší a nejvzdělanější člověk nemůže rozumět VŠEMU?

Já tedy určitě nejsem nijak geniální, ale myslím si, že mám schopnost pohovořit s různými lidmi na docela dost témat. Považuju to ale za jednoznačnej klad a ne za zápor, a určitě ne něco, co by bylo záhodno skrývat. A myslím, že i pro toho člověka je společný téma spíš plus než mínus.

Pomáhá mi teda to, že pokud to není můj obor, a koneckonců často i pokud je, tak "vím, že nic nevím". Když to není můj obor, tak se v tom rámcově orientuju a jsem schopná o tom mluvit, ale spíš tomu druhému kladu otázky, protože je pro mě zajímavé proniknout tomu víc do hloubky. A zároveň pokud se mnou někdo mluví na to "moje" téma a ukáže se, že o tom něco ví, tak mě to potěší.

Možná si to neumím představit, protože moje vzdělání ani IQ nejsou tak výjimečné (to myslím vážně bez jakékoli ironie), ale na druhou stranu nijak špatné to taky není, a prostě si neumím představit, že by se někdo orientoval úplně ve všem tak, že by se musel nutně pravidelně upozaďovat, a tak do hloubky, že by mu ten druhý "neměl co dát". Vždyť vědomostí je na světě tolik, že jeden člověk je všechny pojmout ani nemůže.