Podle mě je trošku škoda, že neukazují, co bylo před svatbou. Brali se už ve vysokém stupni těhotenství, je otázka, kdo to dítě jak moc chtěl, čí myšlenka to byla ... jak to probírali před tím, jak to plánovali... Ona sama říkala, že doma bude max 3 měsíce a že pak se vrátí aspoň na kratší úvazek do práce (to už jsem se usmívala, naivní představy prvotěhotné...)

My to totiž měli asi dost podobně - dvě rozběhlé kariéry, finančně zajištění, muž dítě z prvního vztahu, které u nás trávilo vždycky hodně času - ale výsledek je naprosto diametrálně odlišný. I já jsem chodila do práce furt, měla chůvu... A přesto má dítě už skoro 9 let, jsme spolu pořád, spokojení, velký syn už je dospělý a furt u nás hodně, bez konfliktů i s jeho maminkou, prostě se to dá, ne že ne.

Rozdíly:

a) v mém nastavení - já jsem od počátku chápala (i muž), že v tuto chvíli se já se svou kariérou musím upozadit, fakticky nás bude živit chlap, já pokračuju jen "na náklady" a abych nemusela po rodičáku začínat od nuly. Dítě tedy byl víc "můj projekt", 85% mojí péče, kariéra se podstatně utlumila. U paní v dokumentu jsem měla pocit, že od toho dítěte "chce utíkat do práce", u toho prvního určitě... Ona přitom žádnou vlastní kariéru neměla, byla jenom zaměstnanec, x-krát změnila práci...

b) ve "velkorysosti" chlapa - můj to rozhodnutí nechal na mě, kdybych chtěla být plně na rodičáku, holt by nás živil jenom on, přijal část (menší) péče o domácnost, péče o dítě (třeba soboty, kdy byl doma, já chodila do práce...). Pán v dokumentu to moc nevypadalo, že by řešil, neměl problém zaplatit chůvu, hospodyni, servis, takže vlastně proč ne, že. Třeba ty víkendy si rozdělili, sobotu dospával on, neděli mohla dospávat ona, přišlo mi to celkem fajn. (měli jsme to podobně rozdělené...) Společný čas, že neměli, bych jim moc nevyčítala, ono se to fakt moc nedá... My ho taky neměli - přes den muž v práci, já s dítětem non-stop, večer muž dítě, já zavřená v ložnici u notebooku s dodělávkama práce, sobota já v práci, muž s dítětem, v neděli na střídačku spíme, protože jsme za celý týden mrtví... Pokud nemáte babičky, kam se dítě dá strčit, tak se musí zatnout zuby a vydržet. Chůvu jsem měla na dobu, kdy jsem byla v práci i já i muž, "zneužívat ji" na to, abychom my dva spolu někam (já nevím) jeli na wellness, to by mě ani nenapadlo. Ale já s dítětem být chtěla, mě to první rok až k slzám vadilo, že do tý "debilní práce" musím.

c) pořízení druhého dítěte v době krize - no, to byla ptákovina, zas je otázka, čí to byla myšlenka, kdo to chtěl, na náhody se těžko dá tady věřit

d) i ten vztah k synovi z prvního manželství - to mi přišel pán náhodou úplně OK, říkal, že jí říkal, že si bere je oba, hned brzo po porodu říkal, že jí to jeho dítě strašně vadí... to je prostě špatně, ona je druhá, její dítě je druhé, musí přijmout své postavení, resp. pozici manžela, že nepřestane být otcem prvního dítěte...