Tak si představ situaci. Má se ti narodit dítě. Přijde to nečekaně, ale po několikaletém soužití. Partner najednou nastoupí do zábavné práce za čtvrtinu peněz a potom přestane pracovat úplně. Ty si vyjednáš možnost pracovat z domova.

Dítě se narodí, odmítne tě vyzvednout v porodnici a vyčítá ti i to, že tě do ní musel vést, protože pak musel jet domů tramvají přes půl Prahy. O dítě se naprosto nezajímá, odstěhuje tě do jiné místnosti a někdy se na dítě týdny ani nepodívá a kromě focení ho nikdy nedržel v ruce nebo neměl v ruce kočárek.

Je ti neustále nevěrný a debilním způsobem to praskne v den příjezdu z porodnice (cizí spodní prádlo v naší posteli). Občas nedorazí domů na noc, nedá nic vědět a ty trneš strachy, že ho někde srazilo auto. Taky jede záhy po porodu s kamarády (a s kamarádkou, co zapomněla spodní prádlo ve tvé posteli) k moři.

Jak nechodí už druhý měsíc do práce, a tak je jinak doma celé dny, ale když po něm chceš, aby pohlídal spící dítě, protože chceš skočit pro jídlo do večerky pod domem, tak ti dá facku (první a poslední, ale ono to stačí). Žárlí na dítě, a když neuvaříš večeři, tak vyčítá, že se zabýváš jen miminem a o něj už nepečuješ.

Takže v noci osm hodin pracuješ, studuješ, ve dne i v noci pečuješ o dítě, o domácnost, o psa.

A teď otázka. Co uděláš? Necháš si ho a necháš v tom žít své dítě? A budeš s ním sdílet všechny tebou po nocích vydělané peníze? Necháš si ho, protože dřív býval úplně normální? Protože je vlastně asi taky nešťastnej a nemůže za to? Protože víš, že je jenom mladej a blbej a v šoku, že je otcem? Protože nikdo není línej z přesvědčení? Protože práce je neekologická?