j.a.s. , staří lidé se holt jako děti někdy chovají, jak píšu, čím jsem starší, tím víc, to chápu, před deseti lety bych tady horovala, co je to za nemožnou babičku. Teď mám kolem sebe těch starší lidí víc, sama taky vidím na sobě změny, takže se snažím pochopit.

Je fakt, že mě docela dostalo, když mi poprvé začalo vadit dětské vřeštění. Když byly děti malé, byla jsem absolutně odolná vůči křiku, pobíhání atd. Najednou mi děti odrostly a někdy mi ty ječící děti, které vídám, fakt lezou krkem. Třeba představa, že mi teď někdo na celý den dá mimino na hlídání (byť třeba vnouče) mě spíš děsí. A to jsem mívala děti fakt ráda, hlídala jsem i kamarádkám o prázdninách. Tak si myslím, že maminky ty své děti vidí jinak než babičky, a co je snesitelné nebo normální pro maminky, už babičky moc nemusí.