Přidat odpověď
"Tchyně většinou bez problémů pohlídá, ale občas bez důvodu odmítne, abychom nebyli moc rozmazlení.
(situace stejná jako výše - nastydlý školkový syn a já ve zkušebce)"
No, jestli odmítne ve chvíli, kdy je matka ve zkušebce, a to jen proto, aby "nebyla rozmazlená" (fakt tahle souvislost?), tak je to vážně smutné.
Klasické dva pohledy - jeden: "potřebujeme hlídání a očekáváme pomoc" - a druhý: "mám svůj život a svoje zájmy, nejsem součást domácího inventáře". Rozumím oběma ("Má pravdu, předsedo.")
Moje vnitřní nastavení je takové, že bych nikdy neprosila o hlídání bez závažného důvodu. Nenapadlo by mě poprosit o hlídání, abych se mohla jít někam bavit, abych si v klidu užila nákupy, dokonce ani abych v klidu zvládla vyšetření u lékaře. To byla/je pro mě součást normálního dne (a že to někdy s hyperaktivním dítětem byl mazec). Ale pokud by hrozilo, že častou absencí v práci z důvodu OČR se stanu postradatelnou a o práci přijdu, pak odmítnutí hlídání po nezbytnou dobu v rámci rodiny, která tím přijde maximálně o své pohodlné sledování televize nebo vynechání víkendu na chalupě (kde dělají totéž), považuju za závažný nedostatek v rodinných vztazích. Hlídání jistě není nárokové, ale pokud si někdo chce hrát na rodinu, byť širší, měl by se jako rodina chovat a snažit se pomoci odvrátit hrozící nebezpečí. Zvlášť když jde o vlastní vnoučata, tedy to jediné rozumné, co po nich zbude (byť tedy tiše doufám, že z mé tchyně genů moc nepobraly).
Předchozí