Kudlo,
pokud je babička 500 km daleko, je to jiná situace. Pokud ale je tak blízko, že pro ni není problém přijít kdykoli na návštěvu, už to jako problém vnímám.
Placené hlídání je fajn vynález, ale pokud za hlídání dáš víc nebo stejně než vyděláš, je to smutné. Snažím se vžít do role babičky - kdybych věděla, že dcera nebo snacha bude ve stresu z toho, že není s nemocným dítětem doma, a ještě zaplatí za hlídání tolik, tak jí prostě sama od sebe pomůžu a přijde mi to logické a přirozené, zvlášť když mě to nestojí víc než moje vlastní pohodlí.
Co se chlapů týká, tak třeba u nás je muž hlavním živitelem a přijít o jeho příjem by pro nás byl opravdu velký problém. Teď si sem tam OČR nebo homeoffice vezme a péči o nemocné dítě se dělíme rovnoměrně, ale dřív byly nemocné tak často, že by OČR s jeho projekty dohromady nešlo.
A ano, byly doby, kdy jsem měla permanentně nemocné dítě, nestíhala v práci, zhroutila se a s AD skončila doma. A pak na ÚP, protože jsem ztratila víru v sebe sama. Teď pracuju dva roky, vše se stabilizovalo a vím, že jsme z nejhoršího venku a hlídání nepotřebujeme. Ale už o vztazích v rodině zase víme víc. A stopy to na vztazích prostě zanechalo.
Jinak respektuji jiný názor