Libik.

Já znám.

Začátek byl tedy průšvih velký, psychicky, pro mužovu roli a jeho ego. Ale postupem času si to nějak sedlo a protože 24, potažmo 27 let, troufám si sdělit, že jsme to dali.
Nejsme v roli kupovačů vrtulníků, peníze máme společné (něco jako u Monty v šupleti, když dojdou, tak se vyberou, ale přístup máme rodiče,- děti v nouzi), každý nějaké své běžné účty.

Možná je to ale tím, že jsme prošli dobou, kdy jsme měli tabulky na výdaje atd. a společných peněz- vlastně veškerých - málo, ani jeden z nás není extrémně náročný (milujeme hezké věci, ale od .. do), po těch letech se ani jeden z nás nezpovídá co vybral, proč vybral, protože ani jeden nevybere nebo neutratí třeba 10 tisíc, aniž by druhému sdělil, proč.

To proč - může být i "potřeboval jsem, koupil jsem si, koupil jsem dětem... - no koupil jsem přítelkyni - to bych se ptala". No a podobný přehled má skoro.. .manžel... protože jeho vlastně peníze naprosto nezajímají, dokud neřeknu, že se něco vymklo a musela jsem na spořící účet. To pak zostražití.