"Můžeme pěstovat láskyplné vztahy, můžeme si pomáhat v rámci dobrovolnosti a vlastní vůle, ale neexistuje povinnost prarodičů brát na sebe břímě péče o vnoučata."
A to je právě to zvláštní, že v této diskusi se pomoc dělí na "jakákoli pomoc" a "hlídání vnoučat".
Pokud bude babičku/dědečka po dobu jednoho týdne potřeba vozit denně na injekce (dojet domů, vyzvednout, odvézt, počkat, odvézt zpátky, odjet k sobě domů), je to fakt o tolik jiné než po dobu několika dní hlídat denně několik hodin nemocné dítě? Jako že nás rodiče vychovali, tak je teď automatické, že jim pomůžeme, když potřebují, ale aby oni pomohli nám, když potřebujeme (s čímkoli včetně akutní potřeby pohlídat dítě), pak jsme divní, že nás tohle vůbec napadlo, protože "rodiče mají své odchováno"? Mě to "své odchováno" neskutečně dráždí. Já nechci, aby mi někdo odchovával děti. Nevidím to na dvě různé kategorie. Pro mě je to prostě pomoc, když je potřeba. Lhostejno, jestli s odvozem nebo pohlídáním dítěte. Nehledě na to, že člověk v důchodu, bez závazků, si nemusí brát dovolenou na vyřešení/zařízení pomoci pro druhého (ano, respektuji právo na svobodné nakládání si s vlastním časem), zatímco děti pomáhající svým rodičům/tchánovcům, si často na takovou pomoc brát volno/dovolenou musejí, je to pro ně složitější (i když chápu, že stářím ubývají síly a to je zase druhá komplikace).
Povinnost není ani jedno, ale za normální svět považuju ten, v němž si v rámci rodiny lidé pomáhají, když je to potřeba. Nepomáhat si svědčí o nedostatku lásky a zájmu.
A ještě tady padlo "Já tobě, jen když ty mně." Taky se to dá ale formulovat "Když ty mně nikdy ne, tak proč já tobě?"
Holky, vy, které máte láskyplné rodinné vztahy, vězte, že jste bohaté.