"Já prostě nesouhlasím s tvým přístupem, že na pomoc v rámci širší rodiny není nárok a je založená jen na dobrovolnosti"
Lenko, tak prave toto muze byt problem, Ja jsem treba byla vychovana tak, ze kdyz k nekomu prijdu na navstevu a on neco dela, automaticky prilozim ruku k dilu a pomuzu. I jsem to dlouho delala. Pak jsem si ale vsimla, ze zatimco JA druhym pomuzu, tak ale oni mne NE. Tak jsem postupne pomahat prestala. Ono je to totiz nakonec docela pekny kladivo a jakakoli pomoc je snadno zneuzitelna v neprospech toho, kdo je slusny a nedokaze pomoc odmitnout. Kazda pomoc by mela byt vyvazena, ty mne a ja zas tobe. Pokud neni, tak o takove kamarady ani cleny rodiny nestojim a nevyhledavam je. I ve vlastni rodine jsme si toto museli vyrikat, Ze pomoc je prima, ale v zadnem pripade NESMI BYT ZNEUZIVANA.

A ze si treba takto pomahame s rodinnym kamaradem, ktery byl sveho casu ve squotu a dneska bydli formalne v azylaku. Normalne teda bydli u nas,, ale aby neprisel o azylak, tak si tam plati najem. On pomahal nam, kdyz jsme potrebovali, rezal nam drevo na cirkularce a pomahal pri rekonstrukci chalupy jen za jidlo (protoze se dostal do soukoli financnich dravcu a do exekuci). Ja mu za to pomohla vysekat se z exekuci a dneska de facto bydli u nas, pomaha v domacnosti se vsim, co zvladne (moc uz toho nezvladne, ma umelou chlopen a kardiostimulator, vek 75+), vpodstate jsme ho adoptovali jako dedu pro vnoucata. Nemuseli bychom si vzajemne pomahat, jsme si navzajem cizi, ale vyhovuje to obema stranam, tak proc ne. Decka maji dedu, ktery podle moznosti opravi kdejakou hracku (od to umi i tatinek, ale ten kvuli praci nema tolik casu) a dokaze s nimi podle moznosti i blbnout.