Hm, plotnu na tuhá paliva, kterou se v zimě topí a na svrchnici se vaří, máme u rodičů doma taky. Když bourali starou část města v rámci "modernizace" a táta stavěl nový dům na druhém konci města, tenhle sporák se přenesl také. Babička ho chtěla, byla na to zvyklá. A v případě výpadku proudu, což bylo dlouhé roky časté, jako když to jeden našel. Malé kabourky jsme měli i v dílně, kde jsme vařili maso pro psy (bylo z jatečních krav a nemile zavánělo). Stejný šporhelt měli u kamarádky na vsi. Když máte kus lesa, v zimě se dost ušetří na proudu. Je pravda, že klasická pec to nebyla, ta je totiž dost drahá.
A pár usmrcených dětí během vlastního dětství jsem sama znala. Soused na chalupě se utopil v zimní řece během bruslení, když se pod ním prolomil led. Našli ho až na jaře několik kilometrů po proudu na jezu, když přišla obleva. Bylo mu asi deset. Pár kluků se rozmlátilo na pionýrech. Na základce visel černý prapor co dva roky, ale většinou to byly nemoci či autonehody (ty figurují dodnes). Větší studnice by mohl být můj otec, narozený za války.