Zufi, nevím. Když si vzpomenu na své dětství, pak střih a sleduju, jaké nároky se kladou na děti kamarádek, či spíš na ně jako na rodiče, jakkoliv je třeba považují za přemrštěné, dostát jim musí. Hlídání za nás znamenalo, že dospělý je maximálně někde v dosahu, cokoliv navíc už bylo nad rámec. My jsme bylo tři, když jsme se sešli na rodinné chatě, ráno jsme vyskákali z postelí a přišli jen na jídlo (babička či tety pískaly na píšťalku, museli jsme být v doslechu, to bylo jediné pravidlo).
Neexistovalo, že by nám dospělí obstarávali zábavu. Jistěže si s námi povídali, četli nám, za špatného počasí se hrály vrhcáby nebo karty, ale na společnou zábavu jsme museli počkat, až budou mít dospělí hotovou svou práci.
A neexistovalo, že bychom neposlechli na první dobrou nebo bych dokonce žalovala, že mne babička žahla lískovkou, naopak jsem se modlila, aby o tom rodičům nic neřekla, protože bych to schytala ještě jednou.
A rozhodně se nikomu nad hlavou nevznášel Damoklův meč hledání viníka za každou cenu a vymáhání odškodnění, pokud se dítku něco stane, nehody a neštěstí byly prostě nehody a neštěstí, zvlášť pokud je dítko smrad a jde tomu ještě naproti (jako ten klazan, co přelezl řádně označený plot autobazaru, šel k uvázanému hlídacímu psovi, nechal se od něj potrhat a soudili majitele autobazaru). Takže ne, nejsem ve věku babiček, ale radši budu pást bludičky nad močálem, než hlídat jedno jediné dítě.