Objektivně vzato dobrý.
Nejvíc mne potěšilo, že syn, jehož základní školní docházka začala blbě a dlouho se blbě vyvíjela, měl pak i IVP a asistenta, nakonec zabral a udělal přijímačky standardně, tzn. v úplně normálním režimu bez jakýchkoliv opatření ve stylu prodloužení času apod. a dostal se se slušným skore (46;39) na obě zvolené střední školy. Tomu bych ještě před dvěma roky těžko uvěřila.

Já jsem konečně dostudovala, dokonce se slušným výsledkem, ale nedostavl se žádný pozitivní pocit, ani pocit zadostiučinění, jen na chvíli pocit , že mi spadla koule z nohy. Nevím, jak se se tostalo, ale čas mi nepřibyl žádný, na což jsem se těšila nejvíc. Asi mi ho někdo krade.

Nikdo z nás nebyl letos nemocný a a synův úraz taky dopadl bez následků, i když dosud přesně nevíme, jak k němu přišel. On má okno skoro 24 hodin.

Finančně jsme na tom furt stejně, tzn., žádná hitparáda ani žádný průser.

Přečetla jsem letos několik dobrých knih a viděla několik dobrých filmů. Udělali jsme si dost pěších výletů, taková kolečka po drobných přírodních a historických zajímavostech, i když mne tedy derou ty vymizelé lesy a od těžké techniky rozježděné cesty - na druhé straně už lze zaznamenat spoustu mladého porostu.


Podařilo se mi výrazně omezit čas na rodina.cz a když už tu jsem, snikým se, až na výjimky, moc nehádat

Jsem za to všechno dohromady úpřímně vděčná a byla bych moc ráda, kdyby to vydrželo.

Ale nevím, proč se, do prdele, pořád cítím tak skleslá, vyhořelá,smutná, nervozní, když k tomu nemám žádný důvod?