Ropucho,
tomu samozřejmě rozumím a jsou to jediné dvě logické možnosti. Otázka je, do jaké míry se lze změnit. Asi těžko můžeme předpokládat, že se melancholika může stát sangvinik, z morouse člověk sršící vtipem, z rigidního člověka inovátor apod. A taky, jestli ta energie vynaložená na potlačení (subjektivně vnímaných) špatných vlastností a snahu o zdokonalení sebe sama nevyčerpá člověka natolik, že mu pak nebude zatraceně chybět jinde.

Holt si mě rodiče v rozporu s cimrmanovským učením špatně naplánovali a spolu s Albertem Einsteinem bych je označila za ukvapené, až zbrklé. A problém je vysvětlen. Tak.