Připomnělo mi to takovou situaci. Ranní příměstský vlak do Prahy v době, kdy už jsou děti ve škole, takže tam seděli cestující do práce a koukali do notebooků. Na sedmi sedadlech dejme domu třicátníci až padesátníci s počítači a na osmém sedmdesátnice. Přistoupila ještě starší paní o holi a během vteřiny ji ta sedmdesátnice pustila sednout dřív než si ji ti ostatní stačili všimnout.

Zaklapli počítače, že pustí sednout tu sedmdesátnici, ale ta pravila, že od TAKOVÝCH lidí nic nechce. Tak nakonec stála paní i ten, co ji chtěl pustit sednout. Bylo tam prázdné místo a ty dvě ženské celých zbylých 25 minut cesty do Prahy spolu nadávaly na své bolavé nohy, páteř a na zhýralou mládež, která se zajímá jen o hraní si s počítačem a obě nebohé stařenky nad hrobem by s chutí nechali stát až by zemřely vyčerpáním.

Nejzajímavější bylo, že si fakt připadaly, že se rozhořčují oprávněně. Přitom jen stačilo buď chvíli počkat nebo si říct.