jano, přečetla jsem si příběh.
Jo, pokud se to už za několik měsíců lepší, je to fajn...on ten zamilovaný začíná procitat z té jakoby drogové závislosti a vrací se do reálu...a začíná ho z toho všeho bolet hlava, když se podívá, kam to dotáhl. tedy většinou.
je to takový boj s časem, táhne se to...ale bylo by škoda to předčasně vzdát.
Ono to pak má i docela dozvuky, člověk se pak musí zase zpátky "utřepat" ve dvou...a někdy je těžké akceptovat i to, že chlap je schopen udělat tlustou čáru za svým selháním, probrat to třeba jednou...ale pak se k tomu nevracet. To je asi pro ženy to nejhorší...s většinou chlapů se špatně sdílejí emoce...to je něco co neumějí vyřešit a na co nemají svojí mozkovou krabičku, nerozumějí tomu mnoho.
Prošla jsem i s pár lidmi tohle období...někdy je to citově jako na houpačce, ale jak říkám, možná v 90% případů se to utřepalo zpět...v jiné podobě, ale docela hezky.

Já se ještě od mládí osobně nezamilovala, takže se zdráhám konstatovat, že se mi to už nestane...ale ráda bych toho bezhlavého chemického zamilování už zůstala nadále ušetřena, je to hezké jen chvíli, pokud to nepřeroste do nějaké další normální lásky.