Máme desetiměsíční fenku německého ovčáka. Je z opravdu dobré rodové linie, rodiče i předci mají spoustu zkoušek, prostě má výborné předpoklady pro výcvik, ale .... Je to můj první pes, ty začátky jsem moc nezvládla, nevěděla jsem, co a jak dělat. Začala jsem chodit na cvičák, abych měla pomocnou ruku, po čase jsem toho ale nechala a našla si před majitelku chs individuální výcvik. Je to běh na dlouhou trať, především díky náročnému uchovnění německých ovčáků. Začala jsem s ní už chodit na obrany, ty ji baví, náš figurant je skvělý a dokáže mi ve spoustě věcí poradit. Každopádně mám občas pocit, že jsem nějak selhala nebo nevím, jak to správně říct. Že kdyby měla Dixie jinou majitelku, tak je mnohem dál, že ji svou neznalostí trochu brzdím. Zní to asi hloupě, nevím. K tomu vycvičení, psa máme venku hodně na volno, především teda mimo vesnici, na zavolání přijde bez problémů, nemá tendenci utíkat, ani když se nám omylem otevřela vstupní brána, seděla u ní a nešla ven. Zvládá základní povely. Je to opravdu šikovná a krásná fena, typický Rex z komisaře Rexe. Když ale vidím, jak fungují na obranách někteří NO, to je prostě úžasný, i když je to pro někoho dril, tak ty psy to baví, jsou to pracanti, je v nich radost, nadšení, patří to k nim. Jinak naše Dixie je to miláček. Můj první pes, nejlepší na světě