Koníčku, stále v to doufám, že u ní hledá jen podporu. Ať to řeší s ní, ale já taky potřebovala vědět, to jsem opravdu plakala a páčila. Teď už "neco"vim, víc už neřeším. Nevycitam. Občas si tedy neodpustím nějakou poznámku- jako že pohřební nástup ještě nezačal.. když už se fakt tváří tragicky, ale jinak se snažím být nad věcí. Snažím se vtipkovat o běžných věcech o dětech. To se na chvíli uvolní. Od pondělí jsme prakticky nic zásadního neřešili. Jen provoz. Snažím se být nad věcí, on je pořád v napětí. Citim to a děti také. Pořád nás objimaji. To dříve nedělaly. Tedy ano, přišly se pomazlit, ale tohle je jiné.
Vždycky když řešíme kroužky, volný čas, nabidnu variantu, chceš, nechceš. Ok.
Pokaždé, když řekne, že ne, hrozně mě to zaboli ( až opravdu fyzicky), ale řekla bych, že se tvarim stejně, jako když řekne ano. Nebo se alespoň snažím.
V zásadě je teď naše heslo:vyhýbání se jeden druhému a čekání, jak se to vyvine.