Viz téma o něco níže, k tomu já (jako profík) se vyjadřovat nebudu, protože spis neznám a bulvár je ptákovina.

Popíšu Vám ale reálný případ z praxe, kdy zcela záměrně rodiče označím jako rodič A a rodič B, abyste nebyly ovlivněné tím, kdo je otec a kdo matka... ani pohlaví dítěte nepíšu, věk jen orientačně.
Komu byste jako soudce dali dítě nebo jak byste rozhodli? Proč to své rozhodnutí považujete za spravedlivější/lepší/vhodnější?

Dítě - jedináček ze strany obou rodičů. Vyšší první stupeň (představte si 3. nebo 4. třída)
Celý život vyrůstá s rodiči v obci A. Má tam i babičku a dědu ze strany jednoho z rodičů, v okolí další příbuzné. Chodilo tam do školky, do školy. atd. O dítě se starali oba standardně, oba chodili do práce, jeden z nich i na směny - takže dítě bylo zvyklé být pak doma s jedním či oběma rodiči. Oba umí vařit, prát, uklízet, jsou standardně inteligentní, stejně vzdělaní (oba maturita), slušní, nepatologičtí, dítě mají rádi...

Rodiče se rozstěhují, ale pořád oba zůstávají ve stejné obci. V rámci rozchodu si různě ublížili, nemají se tudíž už rádi, mají tendenci trochu si dělat naschvály.
V obou domech má dítě vlastní pokoj. O dítě se starají různě, dle směn jednoho z rodičů, dle jakés takés dohody.
Rodič se směnami změní práci tak, aby také dělal na denní. Po nějaké té diskusi se domluví, že dítě bude týden u jednoho, týden u druhého, stejná obec, stejná škola, tudíž zn. ideál. Funguje to asi 3/4 roku. Vzájemně se ale rodiče nesnáší, dělají si schválnosti čím dál větší, když se potkají, je z toho scéna, v zájmu dítěte ale souhlasí, že se "budou hádat" jen po mailu, aby u toho dítě nebylo. Dítě na OSPOD i ve škole opakovaně vyjadřuje, že mu to takto vyhovuje, oba rodiče má rádo, je rádo, že je i s tátou i s mámou, hádky mezi mámou a tátou tedy vídá jen velmi zřídka.

Oba si najdou nové partnery a jeden z nich jednoho dne sebere dítě, odstěhuje ho do města, kde žije jeho nový partner, přehlásí ho bez vědomí druhého rodiče do jiné školy, odmítá dítě druhému rodiči byť i jen předat, dítěti začne vykládat, že k druhému rodiči nesmí, protože druhý rodič by ho prvnímu už zpět nevrátil... Město je hodně daleko, není to rozhodně na denní dojíždění do původní školy. Dítě nového partnera znalo, ale nikdy spolu do té doby všichni nežili. Nové bydlení je malé, stísněné, dítě ani nemá svůj pokoj. Je to uprostřed školního roku.

Soud odmítne nařídit návrat dítěte do původního bydliště, protože dosud nebyl vydán rozsudek o péči o dítě, takže podle soudu mají oba rodiče na dítě stejné právo, dítě není zanedbáno, do školy chodí...
Podaří se alespoň pro druhého rodiče víkend 1x14 dnů + prázdniny formou předběžka, čili s dítětem je v řídkém, ale pravidelném kontaktu.

Po roce je konečně hotov znalecký posudek na oba rodiče, který potvrdí, že oba rodiče mají dítě rádi, dítě má rádo oba rodiče, oba rodiče jsou způsobilí dítě vychovávat zhruba stejně, že to "nucené" stěhování byl pro dítě velký šok, ale už uplynul skoro rok, takže dítě už si v podstatě na novou situaci zvyklo.

Takže:

vrátit dítě rodiči A, který zůstal v původním bydlišti A, kde dítě prožilo např 9 let svého života, chodilo tam do školy od první třídy furt stejné, mělo i babičku, dědu, kamarády, spolužáky, které znalo od školky..., poslední rok tam jezdí na víkendy, na prázdniny...

nechat dítě rodiči B, který bez dohody, bez předchozí přípravy dítě odstěhoval do města, kde dítě do té doby nikdy nebylo, v průběhu školního roku muselo začít chodit do zcela nové školy, žit v bytě s pro něj cizími lidmi v podstatně horších bytových podmínkách, než v původním bydlišti, rodič nějakou dobu poté odmítal dítě předat druhému rodič byť jen na víkend, ale dle názoru psycholožky - znalkyně už si za tu dobu (10-11 měsíců) zvyklo, už si zvyklo v nové škole, našlo si tam nové kamarády...

Rodiče se nedohodnou, i v důsledku této situace už se přímo nenávidí. Soud musí rozhodnout.

Střídavka připadá do úvahy jen velmi těžko, obě města jsou vzdáleny opravdu velmi daleko.