aha..

tak pro nás to byl průser i stres. Ale ten průser byl větší pro blízké. Ten, kdo zemřel, měl rodiče. My jsme další přízeň.

A rodiče potřebovali pomoci...ale my jsme taky milovali. Manžel znal odmalička, já jen 25 let..

a já navenek vypadám jako někdo, komu to je asi jedno... nebo co, jedu a funguju a konám. Nemůžu jinak. Právě, kdybych přestala fungovat, uklízet, kecat, nevím co.. pak bych odpadla.

A někdo se odmlčí a nejí, nespí a je viditelně ve stresu. Což třeba u blízkých umím stáhnout na sebe.

A když se s tím blízké okolí nějak začne srovnávat, tak pak odpadnu. Víme to přes týden, dva dny jsme doma. Dneska manžel už konečně spí. Hlídala jsem ho, měl nějaké zdravotní potíže. Už spí.

Já ještě nemůžu... , než se zklidním sama.