no, na teoretické rovině si myslím, že ti tam chybí ještě vědět odkud jsi... co jsem, a kam směřuju je pěkné, ale je dobré taky vědět odkud jdu - protože jsou věci, které buď nezměníme (to, do čeho jsme se narodily) nebo je alespoň dobré vědět, že je holt v těch svých kořenech máme (ať už povaha, osobnostní nastavení, nebo věci jako třeba rodiče alkoholici, pobyt v děcáku, nediagnostikovaná dyslexie, kvůli které jsme byly většinu dětství ve škole "za debila" a podobně).
Tyhle věci jsou důležité, aby si člověk nekladl nerozumné cíle. Třeba pro dyslektika asi není dobré toužit po pozici zapisovatelky u soudu a považovat se za neschopného, když není dobrou zapisovatelkou u soudu.
Dál je dobré se zbavit pocitu, že musí člověk splnit očekávání rodičů a babiček (studovat medicínu, protože babička se chce chlubit sousedům, že má v rodině paní dochtorku), ale i širší společenská očekávání - chodit do práce, když chci být doma s malými dětmi nebo naopak být doma s malými dětmi, když nutně potřebuju "mezi lidi" jen proto, aby mě sousedi "nepomluvili". Není nic špatného na pečení cukroví a vánočním úklidu, když mě to baví a naplňuje a poskytuje mi to vánoční atmosféru - ale je špatně, když to člověk dělá kvůli sousedům, nebo i třeba sebemrskačsky proto, že "se" to tak dělá.
Dále by člověk měl dělat něco, co ho těší, nebo k čemu má nějaký vztah a ne jen docházet do zaměstnání. Neměl by setrvávat ve škodlivých vztazích (a tím nemyslím jen partnerské vztahy, ale i třeba vztahy s bláznivou rodinou, nebo manipulativní "kamarádkou").

Podle mě na to není potřeba žádných knih, či kursů - každý jsme velmi specifický jedinec a neexistuje univerzální recept na štěstí.