když jsem úplně sama. v tichu. klidně doma. bez podnětů, jen sama se sebou.
bez plánů, bez aktivit, bez vnějších stimulů.

mám obdodbí, kdy tohle potřebuju skoro stejně nutně jako vzduch a nemůžu se dočkat, až to půjde. až třeba syn odjede na víkend nebo i delší dobu (pololetky) s oddílem pryč.
a já se zavřu. s nikým si nic nedomlouván, na nic se nedívám, neposlouchm hudbu...nic. ven jdu, ale sama. jen tak jsem a nikam před sebou neutíkám.

není to nic plánovanýho - jednám čistě instinktivně. včetně té eliminace všech možných podnětů z venku. v tu chvíli to do sebe pudově nasávám jako vzduch, vodu....

naposledy jsem tuhle potřebu měla intenzivně před cca 2,5 lety. hrozně mi to tenrát pomohlo. trvalo to asi půl roku, kdy jsem se takhle zavírala, když to šlo.