Vlku, já ti mám pocit, že je to takové postupné "nacházení"...že člověk prochází různými krizemi (nevím, jestli to úplně bez nich jde) a vždycky si tak nějak víc či míň uvědomí, kdo je...
Možná to není hledání, ale uvědomování si, čím jsme každý z nás uvnitř sebe. A kdo nejsme.
To uvnitř, to Vědomí" máme všichni stejné, ale máme jinou osobnost...a tak mám pocit, že to "hledání" je u každého jiné. A i ty krize, protože každého to, mám pocit, zasáhne na jeho nejslabším místě. A to má každý jinde. proto máme kolikrát pocit, že to cizí trápení bychom zvládli levou zadní.
A já?
Týjo, asi to bylo pořád o tom samém...hledala jsem pocit bezpečí, důvod k životu, spočinutí beze strachu a tím jsem udělala spoustu "chyb".
Na konci toho všeho je - myslím na konci toho času te´d, protože dál nevidím (myslím, že ne úplně celé a beze zbytku ještě), je jakés takés přijetí sebe sama taková jaká jsem i všech kolem.
Soustředění se hlavně na sebe (ne na ty kolem, ale nemyslím egoismus).
Cesty k tomu byly hodně klikaté...a za mě hrozně těžké...ale já jsem takový vnitřní bojovník. Pořád jsem s něčím jakoby vnitřně "nesouhlasila"...s okolnostmi, s osudem..prostě jsem to nepřijímala. Chtěla jsem to, co jsem vnímala jako zatěžující, změnit. Vylepšit.
Minimálně aspoň pochopit, ale ani to někdy není možné, když jsou věci bez (vidtelné?) příčiny.
A myslela jsem si, že to přijmout nikdy nedokážu.
Občas mi život hodí testík v tom, co se mi jeví jako "přijaté", jestli se chytím...zrovna dnes to byl sen. A jo, trochu mě rozhodil, ne moc...ale je vidět, že mám svoje rezervy
.
Nevím teda přesně, jak. Opravdu je to různé, te´d je to spíš tak, že se snažím být vědomá, vědomě konat a žít...jakoby z hlediska pozorovatele. Nakolik se mi to daří procentuálně, asi nedokážu říct ani sama sobě...ale mám z toho radost.
Zajímavé téma.