A kde se takovej nárok na partnera uplatňuje, je na to nějaký úřad, jako třeba pracák?

A nepřekrucuj, prosím, co říkám.

Já přece nenavrhuji "vzdát se partnerství" (ve smyslu "nesmíš si nikoho najít"), ale nelíbí se mi samozřejmé předpokládání, že každý včetně dítěte se musí upozadit a tomu rodiči udělat prostor, aby si toho partnera najít mohl, a to dítě musí bez mrknutí oka akceptovat, že do jeho domova a jeho nejvnitřnějšího prostoru pronikne a bude tam s ním trávit spoustu času člověk, který je sice partner jeho matky, ale ono samo k němu vůbec tak kladný vztah mít nemusí.

Samozřejmě když se zadaří a ten člověk si najde stabilního partnera s dobrým vztahem k tomu dítěti, tak je to optimální řešení (respektive druhý nejlepší, protože nejlepší by bylo, aby jeho rodiče zůstali spolu)

" Dite vyleti z hnizda a ten rodic ma problem. Aby nemel, on se sveho zivota vzdal, a ceka od ditete, ze mu tu obet vrátí".

Ale to už je spekulace, která trochu zavání citovým vydíráním. Protože to sice tak být může, ale zdaleka nemusí. Proč by si ten člověk nemohl začít vážněji hledat nového partnera až POTÉ, co dítě "vyletí z hnízda" (a on svou volbou to dítě nezatíží)? A co by mu jako to dítě mělo vracet? To ON by tím tomu dítěti naopak vrátil svůj dluh spočívající v tom, že nezvládl společný život s jeho druhým rodičem, tím, že by to dítě nenutil, aby si ve svým vlastním domově zvykalo na cizího "strejčka" nebo "tetičku". Tím, že dítě dospěje, bude ten "dluh" splacen a není důvod, aby se ten rodič dítěti nezdravě zavěsil na krk a vyžadoval po něm nějakou vděčnost - naopak se mu uvolní ruce, aby si našel partnera podle svého gusta.

Netvrdím, že to tak musí udělat vždycky - někdy to klapne a ten partner je fajn člověk, a pak ho lze i přivést domů k dítěti a bude to fungovat, ale ve spoustě případů je volba otčíma nebo macechy naopak dost zoufalá, a pak chudák to dítě.