Kat,
upřímně, bez ohledu na věk dítěte pro mě vždycky byl největší "stres", jak ho uživit a finančně zajistit i mimo prosté „uživení“. Protože já lidi na zástup při péči měla, některé jsem dokonce ani nemusela platit, ale neměla jsem toho partnera, co by se podílel. Ve světlejších chvílích našeho soužití – reálně pár měsíců - byl schopný platit polovinu nájmu a poplatků (tehdy asi 6 tisíc celkem, tzn. přispíval tři), toť vše. Náklady na pořízení bytu, kde jsme bydleli nesli jeho rodiče a já. Veškeré další investice do bytu už jen já. Stejně jako výdaje spojené s dítětem. Nebyla jsem ani den na nějaké mateřské nebo rodičovské. A hrozně mě baví, když to tu čas od času Libik, kterýho mám jinak ráda vydává za negativní příklad nějakýho stachanovce a radostného budovatele kapitalismu, protože nic bych si nepřála víc než NEMUSET pořád pracovat. Co to je, mít v rodině dva příjmy, to jsem zjistila až ve čtyřiceti. Proto mě tak ukrutně dojímají prohlášení lidí, co to nezažili nikdy a představují si to jako Hurvínek válku. Protože ve chvíli, kdy bys z jednoho příjmu neutáhla v Praze nájem, musíš buď do sdílenýho bydlení nebo na ubytovnu (což je pro dítě mnohem větší opruz než být účasten při tom, že se máma a Pepa, kterýho iracionálně nesnáším mají rádi), případně se odstěhovat z Prahy a dítě vytrhnout z prostředí, který zná, možná ho vystavit nutnosti dlouhýho a komplikovanýho dojíždění… atd. atd. atd. A právě proto, že je to dítě VELKÉ je to pro něj mnohem horší, než když je to školkáč. Jak sociálně, tak ekonomicky.