...no a pokud dítě nemá fixaci na určitého stálého nejbližšího ošetřovatele v raném věku, táhne se ten pocit ne-bezpečí a nepřipoutanosti celý život. Většinou.
Někdy stačí jen dočasné odloučení, aby vznikl určitý podvědomím nezapomenutelný "blok".
Ideální pečovatel v raném věku je určitě matka...i po porodu tvoří s dítětem "energetický celek", to, co se děje matce, děje se i dítěti. Někdy stačí "ošetřit" matku, aby se "uzdravilo" i dítě, jak fyzicky, tak psychicky.
Odporovat tomuto zjištění je možné )ale mám pocit, že prostě tyto věci se už běžně ví), ale přijde mi to , nevím, jaké použít správné slovo, možná hloupé to popírat, pokud si to člověk prostě v praxi neověří.
Pokud není k dispozici matka, je dobrý každý jiný člověk (vlastně v historii to byla i zvířata), na kterého se dítě může fyzicky, citově a energeticky navázat...akorát že to zvíře, pokud se stane pečovatelem, v tom dítěti nerozvíjí ten lidský potenciál, a je to později nezvratné...stejně jako je těžko zvratný ten pocit ztráty bezpečí.
Jsem to asi rozvedla někam jinam...
.
Ale raný věk je mnohem mnohem náchylnější na různé "chyby" systému člověka, protože probíhají různá "vtištění", a to ta naprosto základní. Je to ten nejdůležitější věk, kde vznikají základy dalšího života toho člověka. Taky nejdůležitější.