Ty větší děti se už nějak samy mohou rozhodnout, jak a co chtějí, mají vazby na další lidi v rodině, nejsou odkázané jen na tu jednu nebo více pečujících osob.¨

Zjistila jsem i osobní zkušeností, že čím víc je matka (nebo ten nejbližší pečovatel) v pohodě, vyrovnaná, psychicky a fyzicky zdravá, tím víc se to odráží na dítěti. Čím menší dítě, tím víc je tam to propojení vidět (jo, určitě existují nemocné děti, které to mají jinak, netvrdím, že je to 100%).
Takže vnímám, že děti takových vyrovnaných a matek jsou schopny přežít ve zdraví a pohodě a přijmout mnoho věcí a událostí i těžšího a zátěžového kalibru...pokud cítí a odezírají z matky - "všechno je OK, nic se neděje". Je to na dětech i často vidět, jak prvně i při drobném úleku hledají tvář a reakci matky - je to OK, nebo nebezpečí?

A pak další věc, co jsem si všimla - u větších dětí je podle mne hodně zátěžové to, co se děje skrytě.
Pokud dítě ví, že je existuje něco, co je před ním skryté (záměrně z nějakého důvodu), vnímá to často jako nebezpečné. Jako když se člověk bojí tmy. Když se pak "rozsvítí", "bubáci najednou získají jinou podobu, nebo úplně zmizí.

Dr. Leman tvrdí, že matka, která ztratila partnera, by si domů nového vodit neměla, dokud jsou děti doma...ale nevím, zda s tímhle úplně souhlasím