Kdyz se to vezme kolem a kolem, tak hrbitovy jsou prezitek. Tela se uz nepohrbivaji do zeme, ale spaluji. Pozustali dostanou zapecetenou nerezovou pixlu, ktera je hygienicky nezavadna. Co si s ni udelaji, je zcela jejich vec. Videla jsem u znamych, ze pohrbili pixlu s dedeckem u chaty pod penisnik. A ze si vlastne s dedou i povidaji, "tak co, dedo, libilo by se ti, jak jsme tohle udelali?". Nedavno tam byl kamarad se podivat, chata uz pry nestoji, vzala ji voda, a potomci nemaji chut ani silu chatu obnovovat. Buh vi, co tam bude dal, ale te chaty je skoda, byla ve foglarovskem a skautskem duchu. Jen ten deda je tam pod penisnikem pohrbeny asi naveky.
Ja jsem rikala, ze bych chtela byt pohrbena v pixle nekde, kde jsem to Mela Rada, teba v koutu zahrady. Ja nepotrebuju hrob ani pomnik, to je ve vzpominkach potomku a ve fotkach. Dokud na mne budou vzpominat, budu v jejich vzpominkach ziva. A za nekolik stoleti to bude stejne jedno, kde jsem pohrbena. Neni nic smutnejsiho, nez opusteny hrob, na kterem uz nikdo dlouho nebyl, nepolozil tam kytku a nezapalil svicku. Kdyz likviduju starou vyzdobu na hrobe rodicu, tak vzdycky to, co jeste nechci vyhodit, ale uz to nebudu pouzivat, daruju tem opustenym, aby taky meli po smrti aspon trochu radosti.