Tak Pána prstenů považuju za film, kde se naplnilo to hlavní proroctví - Jackson byl tak opilý mocí, že zprasil všechny další díly a pozměnil motivace hlavních hrdinů do totální sračkovosti.

Např.:
v knize Faramir nepodléhá prstenu proto, že nebaží po moci. Nikoliv proto, že se bojí.
Aragon jde do války proto, že je KRÁL a jako takový cítí zodpovědnost za svěřenou zemi / lidi - nikoliv kvůli unylým očím LIv Taylor.
Eowyn má city k Aragonovi, ale nedělá ze sebe vnucující se zoufalku - na to má dost hrdosti a sebeúcty.
Gondor, je zobrazeno jako město na pusté pláni... přitom je jasné, že by takhle nemohlo existovat, jak by se ty lidi živili. V knížkách jsou zmínky o farmách (jasně, že zplundrovaných a vypálených, ale jsou tam)
Hobiti se vrátí domů, kde mezitím zavládnul totáč - zavírání lidí, kteří nesouhlasí s režimem atd. - a oni totáč přemůžou jen tím, že nejsou po*** a prostě se lumpenproletariátu postaví.

Už jsem to dlouho neviděla, ale tohle jsou ty hlavní věci, co mi utkvěly. Plus to, že se Jackson vyžívá v hnusobě (jako proč po orcích neustále stéká bahno a mají zkažené zuby a vypadají jak zombíci? V knížkách nic takového není). Já teda ale celkově nechápu to vyžívání se v hnusu a dlouhých, předlouhých bitvách i v jiných filmech.... takže asi jsem divná...