No nevím, vy to tu stavíte tak, jako by bio rodič z podstaty biorodičovství musel nutně být nadšený a univerzálně tolerantní, což možná platí u hodně malých dětí, ale reálně kolem sebe vidím, že čím je dítě starší, tím větší roli hraje kompatibilita povahy dítěte a rodiče. Těch rodin, kde rodiče výrazně preferují jedno dítě před druhým, přestože jsou všechny „bio“ není zrovna málo.
Osobní zkušenost – můj exmanžel byl ten, kdo v útlém věku dítěte byl ten „nadšenější“, sice se na péči nijak zvlášť nepodílel, ale fotkami tapetoval sociální sítě, psal o děťátku dojemné posty, a zcela bez ironie si fakt myslím, že po emocionální stránce byl velmi nadšený rodič. Čím byl syn starší a ukazovalo se, že jsou povahově dost zásadně odlišní a že syn není prakticky vůbec „manipulovatelný“ v tom směru, že by dokázal pro radost nebo ze slušnosti projevovat zájem o otcovy koníčky, tím víc se vztah rozvolňoval. Tím nechci říct, že by bio otec syna neměl rád. Jen si prostě jako osobnosti moc nerozumí. Nemají společné téma. A to jsme měli střídavku v podstatě od čtyř let, sice vzhledem k situaci to nebylo tak úplně půl na půl, přesto ale s otcem trávil podstatně víc času než dítě, které ho po rozvodu vidí 2x do měsíce na víkend.
Když jeho otec žil s přítelkyní, která měla dvě malé dcery, dokonce jednou zmínil, že si s těmi holčičkami rozumí víc než s vlastním synem (a na jeho poměry se o ty holčičky taky vcelku staral, jako že byl ochoten je někde vyzvednout, někam odvézt, hrát si s nimi). Protože ty holčičky splňovaly jeho představu „bereme tě jako autoritu, zajímá nás, co nám vyprávíš, když vymyslíš zábavu, ochotně se přidáme“.
Fakt bych tu „bio spřízněnost“ nepřeceňovala, po biologické stránce má fungovat jako ochrana mláděte do doby, dokud není schopné samostatného života, jenže lidský druh si tu dobu oproti jiným druhům dost zásadně prodloužil.