Já už dlouho nejsem ničí zaměstnanec,nicméně po 4 letech na MD s celkem 2 dětmi jsem šupala do práce na plný úvazek,vč. služ.cest.A tak tomu bylo dalších 10 let. A ohl.logistiky a fungování rodiny museli jsme spolupracovat a komunikovat jen my dva s mým mužem,abychom zvládli k tomu i 2 děti školkové a pak školní,navíc s bydlištěm v pěkné prdélce.A to nemluvím o tom,že díky zrakové vadě u ml.syna jsme nějaký ten rok dojíděli do spec.mš ve vedl.městě-zde jsme se navíc střídali ještě s jednou rodinou,kdy jsem vozila 1 týden obě děti já do té mš a druhý týden oni.
A po celou tu dobu v plné zaměstnanosti jsme se ještě oba stihli věnovali podnikání.

Ale byli jsme mladí a plní elánu a věřili jsme v naši lepší budoucnost díky nám dvěma a našemu přístupu k životu: o nic jsme se nikoho neprosili,spoléhali jsme výhradně na sebe.Jo, a nebyl ještě net,tak jsme tam nemohli prokrastinovat s litováním se,jak je celá splečnost prohnilá a nevstřícná vůči dětným rodinám