Libíku,
ale v obou případech jsem zjevně nahraditelná byla - oba pracovní poměry jsem ukončila. Prostě to nebylo k vydržení, a bylo lepší to opustit. V prvním případě jsem pak vzala práci, která se ukázala ještě horší, a tak jsem hledala dál (a našla, asi za půl roku). V druhém případě došlo na velký rodiný průšvih, takže nakonec jsem nastoupila do práce až za dlouho, až se vyřešil (částečně) průšvih a až jsem našla něco, co není rozsahem destruktivní pro zbytek rodiny.
Ale fakt jsem nečekala, že se zaměstnavatel přizpůsobí mojí momentální rodinné situaci (i když by to bylo hezké). Je to moje rodina a já musím udělat to nejlepší pro mojí rodinu - nikoliv pro zaměstnavatele... a na druhou stranu - zaměstnavatel dělá to nejlepší pro něj, nikoliv pro mou rodinu.