To není jen rozdílá úroveň. Je to extrémní autonomie, která vede někdy až k radikální rozdílnosti, přestože by měly coby státní školy garantovat dostupnost nějakého standardu v přístupu, formě i úrovni. Ve velkém městě by teoreticky neměl být problém, když nastane nějaká odchylka od normy, o pár ulic dál je další škola – ale na vesnici je pro hodně lidí dost podstatné, jestli má dítě školu za rohem, nebo do ní musí jet 20 km. Školy s vyhlášenou kvalitou jsou navíc známé už natolik, že je do nich obtížné se dostat.

(Příklad nejmenované školy v Praze – je velmi žádaná, ze zoufalství nakonec ředitel po dohodě se zřizovatelem přijímá výhradně děti ze spádové oblasti, kterou dokonce musel zmenšit. Rodiče samozřejmě reagují jako kdekoli jinde na světě – snaží se dostat trvalým bydlištěm do spádové oblasti.)