Já mám právě "duši drásající" filmy hodně ráda. Takže jsem všechny zde zmiňované viděla a líbily se mi. Líbí se mi, když se mnou film (nebo kniha) něco udělá, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. Zdá se mi, že to formuje osobnost (kromě jiného).
Takže namátkou: Prolomit vlny, Tanec v temnotách, Kluci nepláčou, Tak dlouho tě miluji, O koních a lidech, Amores Perros, různé filmy o válce a holokaustu, Mládí ... Viděla jsem toho spoustu, jsem filmový a knižní fanda. Tyhle náročné věci jen musím vykompenzovávat něčím oddechovým. Na náročné filmy se většinou dívám jen jednou. Mám zkušenost, že podruhé už tam nejsou takové emoce, člověk už ví, o co půjde. Takže podruhé jen, když to chci ukázat někomu. To samé se mi stává s náročnějšími humornými filmy - třeba Švankmajerův Otesánek. Po druhé už to není ono, chybí tam ten moment překvapení. Je třeba zabít Sekala je pro mne velmi ponaučný film, co se týče vztahů s lidmi. Já ráda zažívám a prožívám ledacos. A kolikrát jsem ráda, že jen "ve filmu".