Lepím to na Tebe, ale myslím to obecněji:

kolik holek se tu svěřuje, že trpí depresemi a různými psychickými obtížemi, podobně jako ten pán.

To je z hlediska partnera vždycky náročné, to bezesporu, a pokud to přesáhne určitou míru absolutní nespolupráce toho partnera, tak asi není jiné cesty než se odříznout, aby ho s sebou nestáhl taky.

S tím souhlasím a myslím si, že nikdo není povinen uhnít zaživa vedle toho druhého.

Ale: mám pocit, že k VLASTNÍM depresím a psychickým rozladám bychom často vyžadovali od partnera podstatně větší toleranci, než jsme sami ochotni poskytovat.

Jakou radu bychom asi dali holce, která by se tady svěřovala, že po propuštění z práce/vylétnutí dětí z hnízda je jí těžko, má pocit, že je na světě zbytečná, a musí horko těžko hledat, pro co novýho žít, a k tomu ještě vnímá, jak leze partnerovi na nervy?